Na úvod této kapitoly si musíme položit otázku a zdůvodnit si, proč je vlastně dobré budovat nové tůně. Tůně nejsou stabilní biotopy. Pokud se přirozenými procesy nebo lidskými zásahy neobnovují, proměňují se a postupně zanikají přirozenou sukcesí (zazemnění). Činnost člověka v krajině dlouhodobě byla a je takového charakteru, že až na výjimky znemožňuje přirozený vznik a obnovu tůní. Několikatisíciletý kontinuální proces zkulturňování krajiny vedl k celkovému odvodnění krajiny. Mokřiny a tůně všeho druhu byly z valné části zlikvidovány nebo došlo k jejích přetvoření na rybníky, vodní nádrže, pole, lesy nebo jiné využitelné plochy. Vodní toky byly napřímeny a zkanalizovány a je jim znemožněno měnit řečiště a vytvářet nové tůně oddělováním meandrů a vybřežením. Budováním tůní tak nahrazujeme přirozený proces jejich vzniku a navracíme krajině dávno zapomenutou tvář. Vracíme do krajiny něco, co sem odedávna patřilo a patří. Ideální by samozřejmě bylo, umožnit opět přírodně samovolný vznik a onnovu tůní a mokřadů. To je však momentálně nereálné. Možná někdy v budoucnu opět nastane doba, kdy přírodě dáme volnost a alespoň ve vybraných oblastech jí umožníme modelovat krajinu dle jejího uvážení včetně vytváření a obnovy tůní.

Ukázka starého a odděleného říčního meandru ve vysokém stupni zazemnění.

Budování tůní je jeden z nejefektivnějších jednorázových nástrojů pro podporu biologické rozmanitosti vůbec. Je to relativně jednoduché a levné. Poměr cena-efekt je mimořádně příznivý. Odezva na budování tůní v podobě žádoucí podpory běžných i chráněných druhů je často velmi rychlá a výsledky se dostavují prakticky okamžitě. Budované tůně se rychle stávají hodnotnými biotopy.

Následující text se týká tůní, jejichž hlavním účelem je obecná podpora biologické rozmanitosti. Jakékoli další účely jsou pouze doplňkové a podružné (estetika, rekreace, chov ryb atd.) a nepředpokládá se, že jakkoli neomezují hlavní účel. Je poměrně důležité si toto říci a ujasnit. Podpora biologické rozmanitosti může být v určitých případech pouze doplňkovým účelem tůní. Hlavním účelem může být estetické hledisko, například u tůní v parcích. Tomu je pochopitelně podřízen i celkový charakter nádrže. Výsledná tůň (tůně) je potom spíše jakýmsi kompromisem, který z pohledu maximalizace biologické rozmanitosti je přijatelný, nikoli ale ideální.

1. Účel budovaných tůní.

Hned na začátku je nutno si říci, za jakým účelem vlastně tůň nebo tůně budujeme. Od toho se bude odvíjet celkový charakter tůní, aby splnily vytýčený cíl. Vyhneme se tím zbytečně vynaložené práce, nákladům, ale hlavně zklamání, případně i zcela opačného efektu v podobě poškozené lokality. Příklady základních a nejběžnějších cílů:

• Obecné rozšíření nabídky kvalitních vodních biotopů v krajině
• Zvýšení nabídky diverzity tůní v krajině
• Posílení a podpora populací lokálního výskytu např. vodního měkkýše nebo brouka vyžadující specifické podmínky
• Posílení a podpora populací lokálního výskytu kuňky obecné
• Posílení a podpora populací lokálního výskytu rostliny vázané na obnažené dno drobných tůní
• Budování speciálních tůní třeba na rašeliništích
• Propojení dvou oddělených mokřadů (podpora druhů s metapopulační dynamikou)
• …

Některé cíle nejsou navzájem slučitelné. Nelze například vytvořit vhodnou tůň pro ropuchu krátkonohou a současně pro ropuchu obecnou. První z druhů vyžaduje malé a periodické tůně neustále mechanicky narušované. Druhý druh vyžaduje spíše větší a stabilní vodní nádrže. Řešením může být vybudování komplexu tůní různého charakteru včetně nádrží vhodných pro jeden i nádrží pro druhý druh.

Cíle a forma tůní musí být v souladu s představou vlastníka pozemku a jeho budoucích záměrů (!), příslušných schvalovacích úřadů, omezení (přítomnost inženýrských sítí) případně i dotačních podmínek.

Z předcházejícího textu je zřejmé, že neexistuje a nikdy nebude existovat univerzální návod jak vybudovat tu nejlepší ideální tůň. Jakákoli snaha o přesnou kategorizaci, normalizaci nebo definování jakési ideální šablony té nejvhodnější tůně například pro potřeby různých nařízení, dotačních podmínek a podobně je dopředu odsouzena k nedokonalosti. Vždy bude existovat celá řada výjimek, která nebudou splňovat kritéria určitého obecného nařízení, a přesto budou pro daný případ vhodných řešením.

Přesto ale níže podáváme soubor obecných doporučení a rad, které jsou základem pro vybudování hodnotných tůní. Jedná se o základní informace, které nelze brát jako jediná, univerzální a konečná. Skutečnou výslednou formu tůní a jejich management je nutno korigovat dle konkrétního cíle a lokálních podmínek, případně dalších faktorů.

2. Výběr vhodného místa

V podstatě existují dvě výchozí situace. Máme již k dispozici určitý konkrétní pozemek a zvažujeme na něm vybudování tůní nebo vhodný pozemek v krajině teprve hledáme. Ať už je situace jakákoli, vždy by se mělo přihlédnout k následujícímu:

a) Biologické průzkumy

b) Vhodný hydrologický režim – dostatek vody

c) Riziko znečištění

d) Získání všech potřebných povolení, prověření existence inženýrských sítí

e) Riziko poškození nebo ztráty informací o historii daného místa

f) Pokud jsou tůně zaměřené na podporu určitého druhu, tak zvážit potenciál lokality pro daný druh z hlediska biotických i abiotických podmínek.

Biologické průzkumy

Slouží ke zhodnocení stávajícího biologického stavu lokality a jejích hodnot. Plánovaným opatřením by nemělo dojít k poškození nebo zničení vytipované lokality, pokud je hodnotná. Čím podrobnější a širší spektrum organismů je do průzkumů zahrnuto, tím širší přehled o lokalitě získáme a můžeme se fundovaněji rozhodovat. Podrobné průzkumy však mohou být časově, finančně a personálně (nedostatek nebo vysoké vytížení specialistů) náročné. Základ tvoří kvalitativní (druhový) průzkum botanický, herpetologický, ornitologický, malakologický a entomologický (brouci, motýli, vážky). Průzkumy by měly sloužit k  zhodnocení lokality jako celku z hlediska výskytu chráněných organismů. Pokud se na lokalitě vyskytuje jeden výrazně chráněný organismus, měl by se stát vlajkovým druhem. Stanovištní nároky tohoto druhů a konkrétní výskyt v rámci lokality by nám měl napomoci při návrhu charakteru a umístění tůní a jejich budoucím managementu. Pokud se na lokalitě vyskytuje více chráněných druhů stejné úrovně s výrazně odlišnými nároky (není časté), je vhodné území rozčlenit dle jejich výskytu a lokálně zásahy upravovat dle konkrétních nároků jednotlivých druhů. Výskyt chráněných druhů by neměl být argumentací pro zabránění jakýchkoli zásahů na lokalitě, i když i to samozřejmě může být v určitých případech tím nejlepším řešením. Výskyt určitého druhu ještě automaticky neznamená, že jsou zde pro tento druh zcela optimální podmínky. Ty se mohou postupně měnit například s postupující sukcesí a druh se může pomalu a nenápadně vytrácet. Výskyt určitého chráněného druhu a jeho nároky na prostředí tak mají spíše sloužit pro návrh a realizaci vhodné formy jeho podpory. Existuje jen málo biotopů a druhů, které nejsou svojí existencí vázány na jakoukoli činnost člověka v krajině. Valná většina pro svojí existenci vyžaduje častější nebo méně často opakované lidské zásahy. Jedním z hlavních cílů je v rámci lokality vytipovat bezcenné nebo zdegradované plochy pro vybudování tůní a uložení vytěžené zeminy. Biologické průzkumy jsou vhodné i pro zdokumentování počátečního stavu před zásahem s možností budoucího opakování průzkumů po zásazích v různých časových odstupech a zhodnocení možného efektu budovaných tůní na biotu. Pro tyto typy průzkumů se hodí kvantitativní průzkumy. Jejich nevýhodou je vysoká pracnost a tím i nákladnost. Základem je kvalitní metodika a její podrobný popis pro možnost budoucího opakování jiným realizátorem.

Vhodný hydrologický režim

Základem je zajištění dostatku vody a přirozené hydrologické poměry. Pokud pomineme dešťovou vodu, tak existují tři způsoby zásobování tůně vodou:

a) Povrchovou vodou

b) Podzemní (spodní) vodou

c) Vodou z vodního toku

Schmetické zobrazení možného napájení tůně vodou. Přijatelné a žádoucí je napájení podpovrchovou vodou přitékající z míst položených výše a vodou podzemní. Méně akceptovatelné je napájení tůbě povrchovým tokem.

Tůně na svazích a vyvýšených místech mimo blízkost vodních toků nebo vodních nádrží jsou zásobovány povrchovou vodou. Dešťová voda proniká vrchní vrstvou zeminy, vertikálně jí prochází až se dostane na nepropustné podloží po kterém horizontálně stéká. Pokud jí do cesty vybudujeme tůň, vystupuje na povrch a v tůni se kumuluje. Pokud je přítok vody trvalejší nebo je její objem větší než může tůň zadržet, může přebytečná voda opět propustnou vrstvou nepozorovaně odtékat. Je možno i ve velmi mírném svahu vybudovat kaskádu tůní, kde se voda postupně přelévá z jedné tůně do druhé. K tomu není potřeba je povrchově nijak propojovat, voda si najde propustnou vrstvou zeminy cestu sama. Pokud není voda nejlepší kvality, postupným průchodem přes tůně a zeminu se čistí. Nejkvalitnější voda se pak nachází u nejníže položených nádrží.

Vytékání podpovrchové vody a stékání po stěně budované tůně.

Tůně v nivách toků nebo v těsné blízkosti vodních nádrží jsou dotovány hlavně spodní (podzemní) vodou. Tak jak klesá nebo stoupá voda v přilehlé řece nebo rybníce zpravidla kolísá i voda v tůních. Tento způsob zásobování vodou je méně riskantní na kontaminaci škodlivými látkami a nadbytkem živin. Pro toky jsou charakteristické při zvýšených průtocích rozlivy a nárazové dotování tůní povrchovou vodou.

Výron podzemní (spodní) vody u právě budované tůně. Vyvěrající voda zvedá oblak kalu, vpravo detail.

To, jakým způsobem je tůň zásobována vodou, rozhoduje o chemismu vody, teplotě, hydrologickém režimu (např. míře kolísání úrovně hladiny) atd., což ovlivňuje typ společenstva, ekologické vazby, druhové zastoupení a druhové bohatství. Tůně nejsou často napájeny pouze jedním z výše uvedených způsobů, tedy povrchovou nebo spodní vodou, ale kombinací obojího.

Napojování tůní na vodní toky je krajně nežádoucí a pokud jen trochu můžeme, tak se tomuto opatření vyhýbáme. Je to jeden z nejčastějších prohřešků při budování tůní. Důvodů, proč je napojení na tok nežádoucí, je hned několik:

• Společně s vodou může přicházet i materiál rychle mechanicky zanášející tůň, zejména při jarním tání nebo přívalových deštích.
• Společně s vodou mohou přicházet do tůně nebezpečné látky splavující se z polí, silnic a městské zástavby.
• Hrozí vysoké a opakované riziko kolonizace tůně zejména dravými rybami, které obecně nemají příznivý vliv na ekologické fungování tůní. Tyto tůně nejsou často vypustitelné a pravděpodobnost jejich přirozeného úplného vyschnutí vedoucí k eliminaci ryb je také velmi malá. Úplné odstranění ryb je často nemožné nebo za vysokého úsilí a nákladů.
•  Zejména při větších průtocích zde panují jiné abiotické podmínky. Nedochází například k tak výraznému vertikálnímu teplotnímu rozvrstvení (teplotní gradient), nádrž je více teplotně homogenní atd.
• Kolísání vodní hladiny je minimalizováno, což je krajně nežádoucí. Snažíme se maximalizovat kolísání úrovně vodní hladiny během roku a zajistit dostatečně velkou plochu zóny periodického zaplavování. V tomto směru je cílem dosažení plné hladiny přes zimu a její postupné přirozené (odpar, vsaky) snižování během letní poloviny roku. Toto je mimořádně důležitý proces pro dosažení biologicky hodnotných tůní (viz dále).
• Tůň dotovaná tokem je stále na „plné hladině“. Nemůže tak fungovat jako protipovodňové opatření - zadržovat a zpomalovat odtok vody z krajiny. Co do ní přiteče, prakticky okamžitě vytéká.
• Tůň napojená na tok, tedy mající viditelný povrchový přítok a odtok, podléhá vodoprávnímu řízení. Proces povolování je tím složitější a časově náročnější.
• Pokud je na stejný tok napojeno více tůní, ty se stávají více či méně vzájemně homogenní. Každá tůň nenapojená na tok má svůj unikátní charakter a to i v případě tůní vzdálených od sebe pouze několik málo metrů. To má opět výrazný pozitivní vliv na míru biologické rozmanitosti. Tok propojující tůně působí jako unifikující prvek stírající rozdíly jednotlivých tůní.

Příklad tůně trvalé napojené na přilehlý potok s neustálým doplňováním vody. Těmto typům napájení se spíše vyhýbáme.

Dostatek vody alespoň několik měsíců v roce je základním předpokladem kvalitních tůní. Zjistit nebo prověřit dostatečnou vodnatost je možno dvěma způsoby, případně kombinací obojího:

1. Výskyt rostlin vázaných na vlhká stanoviště s trvale nebo dlouhodobě podmáčenou půdou jako jsou sítiny, chrastice, rákos a další. Pozor na druhy chráněné a ohrožené.

2. Zkušební výkop. Hodnotíme jednak charakter zeminy, konkrétně míru jílovitosti. Přítomnost jílu pod vrchní humusovou vrstvou zaručuje dobrou schopnost zadržovat vodu, aniž by se rychle ztrácela vsakem. Nevhodná je zemina hlinitá nebo dokonce písčitá. Dále sledujeme zaplňování výkopu vodou. Pokud do výkopu alespoň minimálně přitéká voda, bude dané místo vhodné. Pokud si nejsme jisti, necháme výkop otevřen a sledujeme ho v průběhu celého roku, zejména v pozdním jaru a v létě, kdy je nabídka vody nejmenší. Pokud i v tomto období bude ve výkopu přítomna voda, bude místo vhodné. Dáváme pozor, aby se výkop nestal pastí pro drobné živočichy a aby zde nedošlo ke zranění lidí (!). Hodnotit vhodnost lokality koncem podzimu, přes zimu a zejména brzy zjara při tání sněhu není příliš vhodné. Podmáčení je často plošné a nelze jednoznačně rozpoznat, kde voda opadne již záhy a kde ne. Zde hodně záleží také na osobních zkušenostech.

Příklad zkušebního výkopu pro zhodnocení vhodnosti místa na vybudování tůně. Nejvrchnější vrstvu tvoří propustná zeminy, pod ní je jílovité podloží zadržující vodu. Na dně pak vidíme kumulující se vodu. Na pravém obrázku je vidět vzhledový rozdíl jílu a propustné zeminy. Toto místo se zdá být příhodné pro vybudování tůně 

Riziko znečištění

Tématem znečištění se podrobně zabývá samostatná kapitola. Zásadou je vyhnout se lokalitám se znečištěnou vodou. Pokud budou tůně trvale zatížené jakýmkoli typem znečištění, nikdy nedocílíme žádoucích výsledků v podobě prosperující biologicky bohaté a ekologicky plně fungující nádrže. Naopak zde budou spíše problémy v podobě zatahování hladiny okřehkem (velké množství živin), výskytu biologického zákalu jednobuněčnými řasami a sinicemi a z toho pramenící další problémy. Nejvýznamnějším zdrojem znečištění jsou cizorodé látky a živiny používané v zemědělství. V současnosti je zemědělství degradováno na jakousi formu průmyslové výroby. Úrodnost se zvyšuje umělými hnojivy a škůdci se ničí pesticidy, případně vliv těchto látek posilují nevhodné agrotechnické postupy. Transport a vstup kontaminantů do vodního prostředí nabourává základní biologické procesy a ekologické vztahy mezi organismy se všemi důsledky. Výsledkem jsou degradované vodní plochy bez velké hodnoty. Pokud je to jen trochu možné, snažíme se odstranit zdroj znečištění nebo se značíme zabránit znečišťující látce v přístupu do tůně. O způsobech a formách pojednává samostatná kapitola.

Získání všech potřebných povolení, prověření existence inženýrských sítí

Souhlas vlastníka (vlastníků), případně nájemce dotčených pozemku je samozřejmostí. Záměr by měl být alespoň zkonzultován s odborem životního prostředí příslušného městského úřadu a s pracovištěm Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. Současně by o záměru měl být informován stavební odbor příslušného městského úřadu. Drobné vodní nádrže, které nejsou určeny k hospodářskému a rekreačnímu využití (např. chov ryb), nemají viditelný přítok ani odtok, jsou bez jakéhokoli technického zařízení (zpevněná hrát, výpusť atd.) a je zde předpoklad postupného přirozeného zazemňování a samovolnému návratu do původního stavu pozemku, by neměly splňovat definici terénních úprav dle stavebního zákona. Nejde tedy o změnu využití území a měl by stačit pouze územní souhlas. Proces schvalování by tak neměl podléhat procesně náročnějšímu územnímu řízení s územním rozhodnutím.

Současně je doporučováno prověřit v místě výkopu přítomnost inženýrských sítí a to jak podzemních, tak nadzemních (plyn, elektřina, telefonní kabely atd.), zejména, je-li k tomu oprávněný předpoklad, že se zde nachází. Tím předpokladem může být u podzemních sítí přítomnost značek jako je např. černožlutě pruhované tyče plynárenských rozvodů. V takovém případě je nutno vyžádat si souhlas vlastníka s plánovaným opatřením a řídit se příslušnými nařízeními a podmínkami. V okolí inženýrských sítí jsou různě široké ochranné zóny, kde je jakýkoli výkop buď zcela zakázán nebo je hloubkově omezen. V nivách toků, zejména v aktivních zónách záplavového území je omezeno kupení vytěžené zeminy.

Černožlutě pruhovaná tyč a lesní průsek naznačují existenci plynového potrubí. Budování nových tůní musí být projednáno s vlastníkem potrubí a je nutno se řídit příslušnými nařízeními. Existence potrubí budování tůní značně omezuje, případně zcela znemožňuje.

Prověření existence inženýrských sítí je důležité zejména při strojním hloubení. Je to důležité z hlediska bezpečnosti (plyn, elektřina), tak z hlediska způsobených škod, které se mohou vyšplhat i do mnoha milionů korun (optické kabely).

Pokud je žádáno o dotace, je nutné se řídit příslušnými pokyny a směrnicemi.

Riziko poškození nebo ztráty informací o historii daného místa

V našich podmínkách se jedná spíše prozatím o ne příliš propracovanou záležitost, na kterou je ale potřeba upozornit. Týká se spíše starých a trvalejších tůní existující desítky nebo stovky let. Tůně, díky postupné a dlouhodobé kumulaci materiálu na dně, mohou nést důležité informace o klimatu a biotě v okolí. Současně zde mohou být i artefakty lidského osídlení a činnosti. Odtěžením sedimentů a dalšími úpravami může dojít k nenávratné ztrátě informací a předmětů. Tento úhel pohledu nahrává spíše budování nových tůní, oproti obnově těch stávajících.

Pokud jsou tůně zaměřené na podporu určitého druhu, tak zvážit potenciál lokality pro daný druh z hlediska biotických i abiotických podmínek.

Zde je z pochopitelných důvodů obtížné podávat obecná doporučení. Lokalita nesmí mít nějaký zásadní a trvalý nedostatek, který bude zjevně bránit nebo ztěžovat organismu kolonizovat lokalitu a přežívat zde. Takové opatření pro podporu určitého druhu postrádá smysl. Je též zřejmé, že nikdy nelze zohlednit všechny aspekty určitého druhu na určité lokalitě, vždy je to také otázka náhody nebo štěstí, zda lokalita bude pro daný druh příhodná a druh se na lokalitě udrží nebo jí osídlí. Plánované opatření pochopitelně musí být takového charakteru, aby danému druhu vyhovovalo a bylo mu „ušité na míru“. Samostatnou záležitostí přitom zůstává, zda vůbec známe požadavky určitého druhu, abychom měli z čeho vycházet.

3. Fyzický charakter tůně

Tůně by měly mít následující vlastnosti:

a) Tvar nádrže a vertikální členitost. Tůně by obecně měly být prostorově i hloubkově členité (nepravidelný tvar), monotónní technické tvary s profilem typu „vana“ nebo „lichoběžník“ nejsou žádoucí. V některých případech však i techničtější typy tůní bez členitosti mají opodstatnění, a to zejména v oblastech s vysokým výskytem nežádoucích invazních druhů ryb, které je nutno v určitých intervalech slovovat zátahovou sítí. Tyto typy tůní by však neměly nikdy na lokalitách převažovat. Tůně musí obsahovat jak mělké partie s rychle se prohřívající vodou (litorály), tak hlubší partie. Mělké části jsou u všech tůní zcela zásadní, hluboké zóny nejsou tak zásadní - viz dále.

b) Členitá břehová linie. Tvar tůní není pro většinu organismů příliš důležitý, někdy i pravidelné geometrické tvary typu obdélníku, lichoběžníku či kruhu mohou dobře fungovat (když splňují další popžadavky, jako např. dostatek mělčin), nepůsobí však na lokalitě příliš přirozeným dojmem. Jde tedy spíše o estetické hledisko, aby nádrž nevypadala příliš uměle a strojově. Členitější břeh určitě poskytne větší prostorovou variabilitu a tím i širší nabídku mikrohabitatů, což zvyšuje potenciál pro existenci většího počtu a spektra druhů. Vytváříme zátočiny, poloostrůvky a břehové výběžky.

Vždy se snažíme o členitou břehovou linii s množstvím zákrut, výběžků a nepravidelností. Na obrázku ukázka kruhové nádrže bez jakékoli členitosti břehové linie, které jsou běžně k vidění u realizovaných projektů. Tůň působí příliš uměle a nevyvolává dojem přirozenosti, k čemuž přispívá i nulová členitost dna. Takto budovaným tůním se vyvarujeme.

c) Nádrže by měly mít co největší zónu s periodickým zaplavováním. Kolísání úrovně hladiny je žádoucí a podporujeme ho, výrazně tím podpoříme biologický potenciál tůně. Není výjimkou, že hladina přes léto klesne (odparem a vsakem) i o více než půl metru. Zóna mezi maximální úrovní vodní hladiny v zimě a minimální úrovní v létě je mimořádně zajímavá a nesmírně důležitá pro maximalizaci diverzity organismů tůně a nejbližšího okolí. Periodické zaplavování je pro řadu vzácných a chráněných organismů nejen důležité, ale i životně nezbytné. Snaha o stabilitu výšky hladiny například trvalým napojení na vodní tok (viz výše) je chybná. Zóna by měla být členitá s prohlubněmi a vyvýšeninami, vytváříme členitý mikroreliéf. Tím jak voda postupně opadává, vzniká široké spektrum mikrobiotopů od odhaleného dna bez vody až po mělké silně prohřáté laguny. Tím vzniká vysoká prostorová heterogenita s bohatou nabídkou mikrohabitatů, což je základem vysoké druhové rozmanitosti. Pravidelný pozvolný sklon břehů a vyhlazené dno není žádoucí. Při modelaci dna bagrem není nutné používat svahovou lžíci (planýrovací) s hladkým okrajem. Žádoucí je použití lžíce s drapáky. Vyhlazená tůň s výškově nečleněným dnem vypadá z pohledu člověka technicky dokonale a upraveně, ale potřebný efekt pro podporu bioty je nulový. Tato problematika je natolik důležitá a zajímavá že o ní pojednává samostatná kapitola Hloubka a kolísání vodní hladiny.

d) Maximální podpora plochy litorální zóny. Existence dostatečně velkých mělkých zón je naprosto zásadní stejně jako exstence zóny periodického zaplavování. Mělčiny do hloubky 50 cm vyhovují valné většině organismů žijících v tůních. Řadě z nich postačuje dokonce hloubka do 10 cm. V ideálním případě by tato zóna měla představovat minimálně třetinu plochy tůně. V této zóně jsou příhodné podmínky pro růst vodních rostlin. Živočichové v nich nalézají úkryt před predátory a  dostatek životního prostoru. Je zde příznivá teplota, druhy dýchající vzdušný kyslík mají blízko k hladině. Budovat zóny s větší hloubkou nevede k výrazné podpoře druhové rozmanitosti. Stejně jako u zóny periodického zaplavování se snažíme o co nejrozmanitější mikroreliéf bez pravidelného svažování a vyhlazení dna.

Členité mělké dno je základ kvalitní tůně. Dno by nemělo být ploché a pravidelně se svažující, ale vytvářet vyvýšeniny a prohlubně. Pro podporu bohatého mikroreliéfu hloubíme lžící s drapáky a dno nevyhlazujeme.

e) Mírný sklon břehů. Tato vlastnost souvisí se dvěma předchozími body, tedy maximalizovat zónu periodického zaplavování a zónu mělčiny do 50 cm hloubky. Ideální je sklon břehů 5°, tedy poměr šířky a výšky 1 : 10, ještě lepší je sklon 3° a méně, tedy poměr 1 : 20. Takové malé sklony se uplatňují spíše u větších tůní nad cca 300 m². Nádrže nabývají žádoucího tvaru velmi mělké mísy s rozsáhlými mělčinami. Čím menší je kolísání úrovně vodní hladiny, tím pozvolnější břehy by měly být, aby bylo dosaženo široké zóny periodického zaplavování. Strmější břeh si můžeme dovolit nad zónou maximální úrovně hladiny vody. U menších nádrží si nemůžeme většinou dovolit tak pozvolné břehy vzhledem k malé dosažené hloubce. U nádrží o velikosti několik metrů až desítek metrů čtverečních proto může být sklon břehů v poměru 1 : 5 nebo dokonce 1 : 3. Příkřejší břehy už nejsou žádoucí.

f) Maximální hloubka většinou postačuje do 80 – 100 cm, výjimečně v odůvodněných případech maximálně do 100, případně až 150 cm. To platí pro tůně o velikosti několik stovek metrů čtverečních. Běžným malým tůním o rozloze několik málo metrů nebo desítek metrů čtverečních postačuje maximální hloubka jen do 50 - 60 cm, nebo dokonce ještě méně, mnohdy postačuje a je žádoucí pouze 10 - 20 cm. Hloubky větší jak 1,5 metru už nemají žádné opodstatnění a jsou obývány a vyžadovány velmi malým množstvím druhů. Jsou mylné běžně doporučované hloubky nad 1,5 metru jako základ kvalitní tůně. Větší hloubky doporučujeme spíše na velmi omezené ploše, například na 10 – 20% plochy dna, neměly by rozhodně zabírat většinu plochy tůně na úkor mělčin.

Poznámky k hlubším tůním:

• Budujeme je ve specifických případech pro specializované druhy vyžadující hlubší a stabilnější nádrže (ptáci, ryby).
• Chceme dosáhnout trvalé volné hladiny, nikoli aby vegetace zatáhla celou hladinu tak jak se to často stává u mělkých tůní.
• Hlubší nádrže by měly být plošně větší, zejména, aby nebyly příliš příkré břehy.
• Budujeme je pokud je pokles hladiny během roku výrazný, dotování vodou přes léto je malé a chceme, aby tůň měla vodu po určitý dostatečně dlouhý čas.
• Dno by nemělo být uniformní a ploché, ale mělo by mít vyvýšeniny a prahy.
• Hluboké tůně by měly být spíše součástí komplexu tůní různých hloubek, velikostí, členitosti atd. (viz dále). Méně výhodné je samostatné budování.
• Čím horší je kvalita vody, tím spíše by měla být tůň mělčí pro podporu vyšších vodních rostlin a naopak. Rostliny snáze zakoření a budou mít dostatek světla, tím se podpoří jejich růst a samočistící schopnost nádrže (odstraňování škodlivých látek a nadbytečných živin rostlinami). Čím bude tůň hlubší, tím spíše se rozvine zákal (řasy a sinice) a růst plovoucích rostlin (okřehek).

Hlubší nádrže by měly mít dno výškově členité s bohatými vyvýšeninami a prahy. Řada vyšších vodních rostlin preferuje obnažený jíl nebo písčité podloží bez organických sedimentů. Toho docílíme výškovou členitostí dna. Organický materiál se kumuluje mezi vyvýšeninami, které jsou tohoto materiálu prosté. Vyvýšeniny též poskytnout přístup k více světlu.

Je žádoucí a není na závadu, pokud tůň bude mít naopak pouze 10 i méně centimetrů. Nebojme se mělkých a velmi mělkých tůní! Obavy z vymrzání příliš mělkých tůní a tím snižování biologické hodnoty nejsou na místě. Výzkumy tuto souvislost nepotvrzují. Obdobně panuje obava z vysychání tůně. Jak vysvětlujeme v jiné kapitole, je úplné vyschnutí tůně alespoň jednou za několik let žádoucí. Svůj velký význam mají i periodické tůně vysychající každoročně. Samozřejmě se musí při plánování a realizaci přihlížet i k míře dotování tůně vodou, míře vysychání a charakteru požadavků druhu, pro kterého je opatření realizováno. Při budování tůní velkých hloubek je zde vyšší riziko porušení nepropustné vrstvy na dně zadržující vodu. To platí zejména o tůních mimo nivy dotované přitékající podpovrchovou vodou nikoli spodní vodou. O hloubce nádrží pojednává samostatná kapitola Hloubka a kolísání vodní hladiny.

Schematické znázornění rozdílu mezi chybně (nahoře) a správně pojatou tůní (dole). Obecně se snažíme o mělké tůně s mírnými břehy a členitým dnem.

g) Komplex tůní. Lepší než jedna velká tůň je realizovat soubor nebo komplex tůní různého charakteru. Velký rozsah vodní plochy jedné tůně není podmínkou vysoké biologické rozmanitosti. Na každé dostatečně prostorné lokalitě je ideální vybudovat tůně o velikosti jednotek m2, přes tůně v řádu desítek m2 a minimálně jednu tůň v řádu stovek m2. Nevyhýbáme se však i mikrotůním o velikosti několika dm2 nebo nádržím většího rozsahu. Cílem je nabídnout organismům co nejširší nabídku podmínek pro co největší počet druhů, jejich vývojová stádia nebo životní fázi. Budujeme proto tůně malé i větší, mělké i hlubší, trvalé i periodické atd. Klíčem úspěchu není pouze v pestré nabídce vodního prostředí, ale i suchozemských biotopů mezi tůněmi a jejich okolí. Mokřadní druhy se často vyznačují tzv. metapopulační dynamikou. Dochází často k lokálnímu vyhynutím daného druhu v jedné nebo několika tůních (vyschnutí, dravci), ale přežívání v jiných. Následně dochází k znovuosídlení, namnožení a opakování vyhynutí. Aby druh nevyhynul zcela o mohl vždy odněkud imigrovat, je nutno mu nabídnout větší počet tůní různého charakteru, aby alespoň na části z nich přežil a mohl se šířit dále. To neplatí pouze o tůních v rámci jedné lokality ale i o počtu vhodných lokalit v krajině.

Spíše než jednu tůň budujeme komplex tůní různého charakteru. Tím nabízíme širokou škálu životních podmínek pro velké množství organismů.

U mokřadů je voda a souš navzájem provázána. Snažíme se, aby mezi tůněmi byla podmáčená půda s drobnými tůňkami.

h) Spíše se vyhýbáme budování tůní s nepropustnou fólií na dně pro podporu zadržování vody v tůni. Možnost budování těchto tůní jednoznačně nezavrhujeme, ale nepreferujeme ji. Tyto typy tůní by měly být budovány až po vyčerpání všech ostaních možností přirozeného zadržování vody. Například pokud tomu brání domluva s vlastníkem vhodným podmáčených ploch a tůně jsme nucemi zbudovat na jiném méně vhodném místě.

Doposud se příliš mnoho neví, jakým způsobem fólie, jakožto cizorodý prvek, ovlivňuje charakter a životní pochody v tůních:

• Fólie zabraňuje výměně vody a látek s podložím. Voda do tůní přitéká, ale ztrácí se pouze odparem, nikoli vsakem. Výsledkem může být nedostatek některých prvků, které se sem nejsou schopny dostat "shora" spadem látek z okolí nebo naopak jejich nadbytek dlouhodobým „zahušťováním“. Nedostatek některých prvků může být pro řadu organismů limitující, nadbytek může mít vliv třeba na osmotické poměry organismů.
• Mohou zde existovat jiné teplotní poměry dané odlišnými fyzikálními vlastnosti fólie oproti klasickému jílovitému dnu. Černá barva fólie může pohlcovat nadměrné množství slunečního záření a přeměňovat jej na teplo. To společně s případně většími teplně-izolačními vlastnostmi fólie může vést k většímu nárůstu teplot spjatým s vyšším odparem atd. S teplotou úzce souvisí například dynamika koncentrace kyslíku ve vodě, což ovlivňuje další děje atd. atd.
• Omezená nebo žádná výměna několik stupňů "teplé" vody v zimním období může vést jednak k tvorbě silnějšího ledovému příkrovu a omezenému přísunu čerstvého kyslíku. Ve svém důsledku to může vést k výraznému poklesu koncentrace kyslíku a úhynům zimujících živočichů. V jarním období to též může znamenat déletrvající roztávání tůně.
• Omezený nebo žádný přísum podzemní nebo podpovrchové vody může vést k rychlejšímu vysychání v letním období.
• Nepřítomností odhaleného jílovitého dna se jednak nevyužije potenciál semenné banky pro vyklíčení rostlin a dále omezujeme uchycení a růst rostlin. 
• Zejména u nových tůní bez výrazného překrytí nebo zatížení fólie bahnem mohou mít organismy problém se vyrovnat s vysycháním tůně, protože nebudou schopny nepříznivé období přečkat zahrabáni v bahně. U tůní s fólií, ale bez bahna, je omezen rozvoj litorální vegetace, zejména v nejmělčích zónách, která je základem druhové bohatosti tůní. Technickým problémem zůstává jak pokrýt fólii jílem, aby se na ní udržel a nesesouval se ke dnu.
• Mohou se z fólie uvolňovat cizorodé látky? Pokud ano, které to jsou a jak ovlivňují pochody v tůních?

Faktem také je, že vybudování tůně s fólií je časově a finančně o dost náročnější než u klasické pouze vyhloubené tůně.

Příklad drobné tůně vybudované za pomoci nepropustné fólie. Takové tůně nejsou ideální, jsou ale v krajních a odůvodnělých případech přijatelné nebo tolerovatelné.

4. Vlastní hloubení

Před vlastní realizací doporučuje vyhotovit alespoň jednoduchý zákres počtu a velikosti tůní, jejich hloubky, charakter břehové linie a lokalizace v terénu. Takový nákres často vzniká už jako součást dokumentace při jednání s dotčenými úřady. Nákres pomáhá sjednotit představu všech zúčastněných stran o charakteru díla.

Pokud se na dané lokalitě již vyskytují tůně různého stádia zazemění, tak je neobnovujeme nebo obnovujeme jen malou část z nich. Lepší variantou je ponechat stávající tůně ve stavu v jakém jsou a vybudovat tůně nové v okolí. Ponecháním starých tůní usnadníme a urychlíme kolonizaci organismů ze stávajících tůní do nově budovaných. Omezíme riziko zániku nebo poškození prostředí určitého ohroženého nebo chráněného organismu. Zachováme širokou nabídku biotopů pro co nejširší spektrum organinismů od nově vybudovaných nádrží vhodných pro druhy raně sukcessních stádií až po druhy vyžadující zcela zazeměné tůně. Toto se týká i tůní, které jsou kompletně zazeměné a nemají vůbec volnou vodu.

S vytěženou zeminou můžeme naložit dvěma způsoby. Jednak jí bez transportu uložit do bezprostředního okolí tůně nebo jí transportovat a uložit jinde na lokalitě či jí odvést zcela mimo lokalitu. Pokud je to jen trochu možné, upřednostňujeme uložení zeminy do bezprostředního okolí tůně. Pokud není lokalita po stránce biologické nijak významná, nemá smysl zeminu odvážet. Pokud jsou budované tůně žádoucím způsobem mělké (viz dále), není vytěžené zeminy velké množství. Výhody ponechání zeminy u budované tůně jsou následující:

a) Využití zeminy k posílení retenční schopnosti tůně, zejména u tůní ve svahu. Zeminu rozhrnujeme směrem po svahu a tím bráníme jejímu odtoku.

b) Využití zeminy k opačnému efektu, tedy vytvořením valu odklonit přívalovou vodu, aby nevtékala do tůně. Využitelné u tůní dotovaných zejména neznečištěnou podzemní vodou s rizikem kontaminace tůně splachy z polí.

c) Vyšší využití potenciálu semenné banky. Pokud zemina zůstane na lokalitě, může se stát zdrojem původních rostlin, odvozem půdy tuto možnost ztrácíme. Odvozem naopak hrozí zavlečení invazních druhů na jinou lokalitu.

d) U značně podmáčených pozemků s budováním tůní mimo cesty a nepodmáčených ploch je odvoz zeminy relativně technicky náročný. Buď se musí budovat příjezdová cesta, nebo musí být použita speciální pojezdová technika případně odvoz provádět v zimním období na zamrzlém povrchu. Ve všech případech je to spjato s náročným logistickým procesem, který se musí adekvátně odrazit i ve finanční náročnost. Současně se musí řešit problém kam s vytěženou zeminou.

Odvoz mimo bezprostřední okolí tůně realizujeme pokud:

a) by došlo uložením zeminy k poškození botanicky významné plochy nebo by tato plocha těsně přiléhala k ploše s vytěženou zeminou

b) je vytěžená zemina kontaminována polutanty

c) je vytěžená zemina bohatá na živinami a hrozí eutrofizace okolí

d) by mohlo dojít k výrazné nežádoucí změně hydrologických poměrů (například zaplavení nebo podmáčení okolních hospodářsky využívaných pozemků, u kterých tato změna brání nebo ztěžuje jejich obhospodařování)

e) je v okolí budované tůně málo prostoru a vytěžená zemina se sem nevejde nebo by tvořila nepřirozené valy

f) ukládání vytěžené zeminy je na daném území zakázáno nařízením, které ovšem nesouvisí s budováním tůní

Jak už jsme se zmínili, nejdůležitějšími zónou je zóna pravidelného zaplavování a příbřežní zóna do 30 cm hloubky. Obě zóny jsou závislé na výšce vodní hladiny a jejím kolísání v průběhu roku. Problémem při plánování a jednorázovém budování tůně může být odhadnout výšku hladiny a meze jejího kolísání. Nabízí se třífázové budování nádrže. V první fázi dojde pouze k hrubému výkopu s přibližným vymezením tůně. V druhé fázi se tůň následně minimálně časně zjara a pozdě v létě kontroluje a zaznamenává se maximální a minimální úroveň vodní hladiny. Na základě těchto zjištění se v třetí fázi domodelovává konečná podoba tůně. Upravuje se konečný tvar, ale zejména se dotváří zóna periodického zaplavování - budují se zde žádoucí prohlubně a vyvýšeniny, které budou při nejvyšší hladině povětšinou zaplaveny a postupně, jak bude voda opadat, tak se bude dno odhalovat. Pokud neznáme při jednorázovém budování tůně úrovně hladin, nemusí vůbec docházet z pravidelnému zaplavování vybudované zóny, protože to jednoduše neodhadneme. Budování tůně tedy nemusí být jednorázový proces, ale může se ladit delší dobu po více let. Nevýhodou je nákladnost, protože musíme na lokalitu opakovaně transportovat těžební techniku.