Tůně byly a jsou přirozenou součástí české krajiny. Bez přítomnosti člověka by přirozeným způsobem vznikaly a zanikaly v bezpočtu forem. Bez vlivu člověka na dnešní krajinu by byl počet tůní zcela určitě vyšší než počet stávajících tůní a jejich náhradních člověkem vybudovaných vodních nádrží. Také struktura nádrží by byla jiná, převládala by větší tvarová, hloubková a velikostní rozmanitost. Zejména menší a velmi mělké vysychající nádrže by byly četnější. Pochopení ekologie tůni a na to navazující budování, obnova a management musí vycházet z poznání a pochopení přirozeného původu a ekologie fungování přirozených tůní.

      Představa, že tůně jsou čistě dílem člověka, je dnes snad již překonaná. U odborné věřejnosti jsou tůně vnímány jako přirozená a nutná součást přírody a krajiny. Teprve nyní se na ně zaměřuje vědecká pozornost a s růstem našeho poznání  si začínáme uvědomovat jejich nesmírný význam pro fungující krajinu a biologickou rozmanitost. Laická veřejnost k této skutečnosti teprve spěje. To je dáno právě sporou přítomností tůní v krajině. Pokud se s nimi tedy běžní lidé pravidelně nesetkávají, nepovažují je za důležité a potřebné oproti třeba řekám nebo rybníkům. Také přímé hospodářské využití tůní je prakticky nulové. Proč tedy budovat něco, z čeho nemáme přímý užitek (chov ryb, koupání atd.)? Zde pomůže pouze osvěta o biologickém, funkčním a estetickém hledisku významu tůní. Činnost člověka v krajině omezuje přírodní procesy vedoucí k přirozenému vzniku tůní. Dnes může přirozeně vznikat naprostý zlomek nových tůní. Místo přirozených tůní buduje člověk náhradní nádrže a to buď záměrně nebo častěji za jiným účelem než podpora biologické rozmanitosti. Člověk odvodňuje tuto krajinu několik tisíc let, z toho nejintenzivněji posledních dvě stě let. Mokřady a na ně vázané tůně z valné části vymizely a dnes se vyskytují už pouze fragmenty původní bohatosti. Tůně existují stovky milionů let. Za tak dlouhou dobu se celá řada rostlin a živočichů více či méně adaptovala na podmínky panující v tůních a zdárně přečkala až do dnešních dnů. Aby tyto druhy přežily a existovaly dále, musíme jim nabídnout dostatek životního prostoru a širokou nabídku vhodných podmínek.I tyto druhy mají právo na existenci.

     Pokud se podíváme blíže na oblasti, které nebyly tolik postiženy odvodňováním a dalšími aktivitami člověka (např. vojenské újezdy, pohraničí), pochopíme přirozené fungování vzniku a zániku tůní a to, že tůně byly dříve mnohem četnější a krajina obecně mnohem vlhčí a podmáčenější. Existuje několik základních typů přirozených tůní, mezi kterými pochopitelně není ostrá hranice:

1. Jednak jde o tůně přirozeně vzniklé překladem koryt nezregulovaných toků oddělováním říčních meandrů. Zejména u větších vodních toků se jedná o nádrže hlubší, nevysychající a déletrvající existující stovky nebo tisíce let než přirozeně zaniknou. Jejich vznik jsme omezili masivním zregulováním toků. Řekám nedovolujeme měnit vymezené koryto. Jedná se o nejčastější typ nádrží, které se snažíme momentálně v rámci revitalizací napodobovat. Tůně tohoto typu mají životnost desítky až stovky let v závislosti na mohutnosti toku nebo rozsahu prováděných revitalizací.

Grafické znázornění vzniku odděleného meandru toku (tůně) a jeho následného zániku. Vlivem erozní a akumulační činnosti toku dochází k vytvoření říčního meandru, který se neustále zvětšuje (a). V určitou chvíli dojde k oddělení menadru, ze kterého se stává tůň - voda toku s vodou v tůni přímo nekomunikuje (b). Tůň se postupně zanáší (zazemňuje) materiálem z okolí (větve, listí, prach atd.), tento proces může trvat tisíce let (c). Na konci životní dráhy nezbude z tůně téměr nic. Je zcela zanesená, celoročně bez vody, případně zarostlá dřevinami (d).

Letecký snímek Labe z 50. let minulého století západně od Pardubic. Některé oddělené meandry jsou zachované a funkční, snad i vzniklé přirozeným způsobem a nikoli zregulováním a napřímením toku. Oddělit v naší krajině "přirozené" a ovlivněné člověkem je poměrně obtížné až nemožné. Srpovité tvary řady obdělávaných pozemků dávají tušit, kde kdysi dávno bývaly přirozeně vzniklé meandry.

Po zaručeně přirozeně vzniklých oddělených meandrech se musíme podívat za hranice našeho státu. Zde je náhodně vybraný aktuální satelitní snímek na zdejší poměry drobného levostranného příroku řeky Ob v Rusku kousek nad městem Novosibirsk. Momentka nezregulovaného toku ukazuje nesčetné tůně vzniklé překladem koryta a v různých fázích svého "životního cyklu" zrození a smrti. Podobné procesy nepochybně dříve formovaly i krajinu České republiky (převzato z www.google.cz).

Tento snímek je jen o několik kilometrů na východ od snímku výše. Napravo je vlastní řeka Ob v Rusku nad Novosibirskem. V těsném sousedství řeky je opět vidět velké množství přirozených tůní. Jejcih tvarový charakter a rozmístění v prostoru je poněkud odlišné od předchozího snímku. Tyto tůně opět vznikly změnou polohy hlavního koryta. Porovnáním obou snímků se můžeme přesvědčit, že různé typy řek mohou vytvářet na první pohled odlišný charakter tůní a to v těsné blízkosti (převzato z www.google.cz).

Pokud budeme postupovat ještě dále o pár kilometrů na východ ve dvou snímcích výše, můžeme v dané oblasti v těsné blízkosti řeky Ob (vlevo) najít další přirozeně vzniklé kruhové nebo oválné tůně. Tím demonstrujeme jak široké spektrum tůní nabízí přirozená krajina bez nebo s minimálním vlivem člověka (www.google.cz). Tato přirozená pestrost by nás měla inspirovat a měla by odrážet i pestrost uměle budovaných tůní.

2. Drobné nádrže v místě vývratů stromů nebo po činnosti zvířat (například kaliště prasat). Zdá se, že kdysi tento typ nádrží hojně vytvářeli velcí kopytníci.

Tůně vzniklé po činnosti divokých prasat - typické ukázky drobných tůní vzniklých činností zvířat.

Svojí velikostí se mohou jevit jako nevýznamné. Tak tomu ale rozhodně není! I tůň o velikosti několika málo dm² může představovat významný biotop. Například pro brouka o velikosti 5 mm je zde obrovský životní prostor.

3. Přirozené terénní sníženiny, které se zaplňují vodou z podzimních dešťů a na jaře po tání sněhu nebo i v průběhu roku po vydatnějších přívalovýách srážkách nebo dokonce po vybřežení toků při povodních. Zjara naplněné nádrže postupně vysychají (odpar, vsak) a vodu zadržují třeba až do léta, kdy zcela vysychají. Po vyschnutí nemusí následně dané místo vykazovat jakékoli známky předchozí existence tůně. Může ale jít i o trvalé nádrže vysychající jen v sušších letech nebo se naopak může jednat o nádrže zadržující vodu třeba jen měsíc a ve srážkově bohatším roce. Tyto nádrže jsou často velmi mělké třeba jen několik centimetrů. Jedná se o velmi mělké mísy, které po vyschnutí vůbec nemusejí připomínat nádrž.

Jarní silné podmáčení nebo mělká jezera na odbělávaných plochách dávají tušit, kde kdysi dávno mohly být mělké periodické tůně, které dnes v krajině prakticky nejsou.

Tyto typy tůní v naší krajině prakticky neznáme a nemáme je ani obecně v podvědomí, že by měly existovat. To je možná jejich největší problém při prosazování jejich budování a existence. Obecně zanikly výstavbou rybníků, kdy se využívalo přirozených sníženin, dále se likvidovaly zavezením nebo plošnými melioracemi. Dnes je ve výjimečných případech nahrazují extenzivně obhospodařované rybníky s mělkými a širokými litorálními zónami postupně a pozvolně přecházející ve vlhké luční porosty. Ideálně s procesem tzv. letnění, které simuluje přirozené vyschnutí tůní. Takové nádrže jsou pak bohaté na vzácné druhy, zejména vodní a brodivé ptactvo a druhy obnaženého dna. O významu těchto tůní nebo jejich rybničních náhražek můžeme najít roztroušeně zmínky v literatuře. Jako příklad uvádíme situaci na Starém Ptáčovském rybníku. Bližší informace naleznete v dokumentu Plán péče o přírodní památků Ptáčovské rybníky. Dalšími neméně zajímavými dokumenty jsou například Fenomén efemerních polních mokřadů na orné půdě nebo o Letnění rybníka Nesyt.

Příklad drobné sníženiny v obhospodařovaném lučním porostu, která dočasně zadržuje vodu a slouží tak jako velmi mělká vodní plocha. Častá přítomnost vody a silné podmáčení se projevuje odlišným charakterem vegetace oproti okolí. Voda zde není na první pohled vidět, je skrytá v porostu. V dané chvíli byla maximální hloubka cca 15 cm (říjen 2013) při ploše několika stovek metrů čtverečních. Přítomnost otevřené vody není pro kvalitu nádrže rozhodující, důležitá je velmi pozvolná svažitost a malá hloubka. Byl zde zaznamenán výskyt kuněk ohnivých, které se vyskytují i na nedalekém rybníce.

Typická ukázka drobné sníženiny s podmáčeným charakterem na polním pozemku, kde kdysi dávno mohla být velmi mělká a vysychající tůň.

Ať už jsou tůně jakéhokoli původu a charakteru, všechny mají v krajině své nezastupitelné místo, protože každý typ tůně hostí poněkud odlišné druhy organismů.

     Mnoho tůní je krátkověkých. Zejména drobné tůňky se rychle zazemňují a v průběhu 5 - 10 let zcela zanikají. Větší tůně, jako oddělené meandry řek mohou existovat výjimečně i tisíce let. U tůní, které vysychají, dochází k rychlému rozkladu organického materiálu za přístupu kyslíku, což výrazně zpomaluje zanášení a zazemňování organickým materiálem. Všechny tůně bez rozdílu ale nakonec čeká stejný osud a tím je zazemnění a trvalá ztráta vody. Ve správně fungující krajině však tůně současně zanikají a vznikají. Nacházejí se v ní tůně všech stupňů vzniku a zániku. I tůně trvale zazemněné mají své místo v přírodě. Každý organismus tak v kterémkoli okamžiku správně fungující krajiny nalézá tu správnou tůň ke své existenci.

U přirozeně vzniklých tůní platí:

• V normálně fungující krajině existují ve všech možných velikostech, hloubkách, tvarech a délce zadržování vody.
• Většina tůní vzniklá přírodními procesy je malá a mělká, obvykle do půl metru hloubky.
• Většina přirozených tůní je relativně krátkověká v rozsahu desítek až stovek let.
• Některé přirozeně utvářené tůně jako oligotrofní jezírka nebo dočasné tůně mohou být relativně trvanlivé s minimálními změnami po tisíciletí.
• Tůně jsou naprosto běžné v místech s velkými souhrnnými srážkami nebo s vysokou úrovní podzemní vody jako jsou nivy, prameniště, luhy.
• Tůně všech možných tvarů, velikostí, hloubek a schopnosti zadržovat vodu mají potenciál poskytnout cenné životní prostředí pro existenci mnoha organismů.